Kartářky

Ta žena brzy zemře, řekl šaman

Před pár lety jsem zažila jednu strašnou seanci. Byly jsme dvě novinářky, kolegyně a jely jsme se podívat na zázračného lékaře a léčitele kamsi do malých českých lázní. Věra je odjakživa skeptická ke všemu, co jen trochu zavání zázrakem. Já zas ráda věci neuvěřitelné pozoruju. Už cestou tam jsme se hádaly. „ Jasně, je to určitě jeden z těch šarlatánů, kteří se vyrojili po velké sametové. Napíšu to tak, aby se u něj už nikdy nikdo neukázal,“ tasila Věra své novinářské zbraně. „ Neblázni, jak můžeš někoho odsoudit a ještě jsi ho ani neviděla…“ prostestovala jsem a bránila onoho neznámého.

Následující události daly za pravdu Věře a ještě něco navíc tu bylo – jako by to onen svérázný doktor tušil, od začátku se změřil na moji kolegyni a doslova ji pronásledoval. Pravda je, že se nepředstavitelně předváděl jako všemocný šaman, takže si nezískal ani mne. 

„Nejdřív Vám, milé dámy, ukážu, jak se dá dostat do minulých životů.“ Řekl to jako, kdyby nám nabízel chleba s máslem. V té době jsme ještě nic netušily o experimentech s regresní terapií. K tomu už tam měl připravené tři kartářky středního věku, které na léčiteli doslova visely očima. Byl to jejich bůh, který přinesl do všedního života zázrak. Bylo vidět, že seanci v této „ordinaci“ všichni dohromady neprovádějí poprvé. Kartářky ochotně zalehly na svá lůžka a čekaly, až je šaman uspí.

A pak to začalo… Jedna z nich se držela za krk a zoufale sípala. Pan doktor pokládal otázky. Kde se nacházíte? Co se s vámi děje? Jaké zvíře vás napadlo? V šíleném boji o dech ze sebe jedna kartářka vyrážela vzlyky : „Napadli mě vlci, jeden z nich prokousl hrdlo, umírám…“ Druhá kartářka se zas viditelně potila a my se dozvěděli, že právě umírá na poušti, protože nemá ani kapku vody, třetí, pokud si dobře pamatuju, byla chlap a něco provedla, takže pro změnu umírala v nějaké kobce starého vězení.

Šokovalo mě hlavně to, že ten svérázný průvodce hypnózou se nám chlubil, jak dovede dostat své klientky přesně do bodu smrti v oněch minulých životech. Vlastně nic jiného ho nezajímalo. I pojala jsem podezření, že je to podvodník a ještě k tomu sadista. Když nám všechny kartářky “zemřely a znovu obživly“, nechápala jsem k čemu jim mohou být tyto drastické prožitky dobré. Kartářky vypadaly jako po dlouhém a neúspěšném pobytu na oddělení psychiatrie. A to ještě nebyl konec výstupu tohoto lidového herce. Ve druhém dějství nám předvedl své médium – muže skrze nějž viděl do budoucnosti i do našich útrob.

Naštěstí se zaměřili na nevěřící Věru. Léčitel se zeptal svého média:“Čím tato žena trpí, jaké má nemoci?“ Z odpovědi prostředníka pak vyplynulo, že moje kolegyně je doslova v rozkladu. Její páteř byla naprosto v dezolátním stavu, vše v jejím těle bylo zasaženo neodvratným zmarem. A jako vrchol seance zapůsobilo prohlášení „Ta žena brzy zemře.“ Být Věra slabší nátura, asi by se na místě zhroutila. Ale takhle se jen začala smát.

Pánové na ni koukali se soucitem a ona jim sdělila, že se před čtrnácti dny nechala naprosto důkladně vyšetřit a je zdravá jako ryba. „No, jen si nemyslete, i páni doktoři se můžou mýlit.“ zvedl varovně prst samozvaný léčitel. A to už jsme toho měly dost. Prchly jsme, ačkoliv nám ještě nabízeli vyřešení perpeta mobile. Věra pak napsala zdrcující článek a dokonce později i román na téma šarlatánů.

Asi bych se taky dala do klubu skeptiků, kdybych jednoho dne nenarazila na ženu, kterou rozhodně nemůžete podezřívat z toho, že by měla sadistické choutky. Laskavost kartářky je téměř legendární a stačí, když Vás vezme za ruku. Kartářka Jana masíruje body na nohou, léčí naše těla i duše. A tak mne překvapilo, že oborem kartářky je regrese, neboli návrat do minulých životů.

Když jsem k ní jednoho dne přišla do příjemné „ordinace“, dala jsem si podmínku:“Dělej se mnou všechno, co umíš, jen žádné minulé životy. Maximálně se můžu kouknout do dětství…“ Jana se jen usmála a položila mě na lůžko. Cítila jsem její bezpečnou přítomnost a jako by se ve mně začalo všechno uvolňovat. Najednou se slyším, jak jí vyprávím historku z první třídy, na kterou jsem si mnoho let nevzpomněla. Stojím na pódiu uprostřed řetezce dětí, všichni máme naučený kousek básničky, aby to pěkně navazovalo.

Čtyři děti přede mnou se přenesou bez problémů přes první sloky… no a u mne se to zasekne. Teď vím, že nic nevím a že to celé třídě kazím. Pan učitel v první řadě mi napovídá seč může, ale já jsem úplně strnulá, a tak dá pokyn dalšímu, který pěkně básničku dopovídá. Cítím zároveň, jak se za mne moji rodiče stydí, i když se tváří jakoby nic. Dneska vím, že tenhle tragikomický zážitek ve mně cosi zablokoval a dlouho potom jsem měla problémy s trémou.

Jana je trpělivý posluchač a vede vás bezpečně do traumatických místeček ve vaší duší. Můj rozum byl proti, ale najednou slyším, jak se mne ptá – v kterém roce právě jsi? A ze mne vyhrkne: v roce 1896. Kdo jsi? Vikář. A kde se nacházíš? V nějakém kostele asi ve Francii.

A dál už se bráním - ne ještě nechci na tak dalekou cestu.