Čtení z tváře a tajemství lidského obličeje

Umění zvané čtení z tváře vychází z víry, že v rysech obličeje se zrcadlí povaha i osud člověka. Tento starý čínský systém, známý jako Mien Shiang, řadíme k alternativní medicíně a k čínské metafyzice. Vyrostl ve starověké Číně, sloužil panovníkům i lékařům a opírá se o učení o pěti prvcích. Každý rys obličeje, od čela po bradu, v něm nese svůj ustálený význam. Vedle povahy měla tvář prozradit i to, jaká životní období člověka čekají. Z tváře se prý dá vyčíst také stav vnitřních orgánů a zdraví. Věda sice takové sliby přijímá s velkou nedůvěrou, přesto si nauka drží svou přitažlivost. Pro mnohé je dnes spíš zrcadlem k zamyšlení než přesnou předpovědí. Kdo se do ní ponoří, objeví starý způsob, jak přemýšlet o sobě i o lidech kolem.

Řeč lidského obličeje

Nauka zvaná čtení z tváře tvrdí, že v rysech obličeje se zrcadlí povaha, osud i zdraví člověka. Vychází z přesvědčení, že tvář není jen náhodným souborem rysů, ale jakousi mapou celého života. Tento starý čínský systém, známý pod názvem „Mien Shiang", se dnes řadí k tomu, co nazýváme alternativní medicína. Zkušený vykladač prý z tvaru čela, očí či nosu odhadne, jaký člověk před ním stojí. Nejde přitom o jednorázový soud, spíš o pozorné čtení mnoha drobných znamení najednou. Pro své zastánce je to způsob, jak lépe porozumět sobě i druhým. Neslibuje zázraky, spíš pozvání dívat se pozorněji a s větší všímavostí. Tvář je v jeho očích příběhem, který se dá číst řádek po řádku. Kořeny této dovednosti přitom sahají do překvapivě dávné minulosti.

Odkaz staré Číny

Původ této nauky sahá do starověké Číny, kde se pěstovala už před mnoha staletími. Od nejstarších dob sloužila panovníkům, kteří podle tváří rádců odhadovali jejich povahu a úmysly. Časem se propletla s taoismem i s naukou o životní energii, jež proudí celým tělem. Tělem i tváří se přitom odedávna zabývala také alternativní medicína, k níž čtení z tváře odjakživa patřilo. Lékaři z obličeje usuzovali na stav vnitřních orgánů dávno předtím, než vznikly moderní přístroje. Sledovali barvu pleti, lesk očí i drobné změny, jež unikaly nepozornému oku. Z rady u dvora i z pomoci nemocným se tak stala uznávaná dovednost. Její znalost se předávala z učitele na žáka po mnoho pokolení. Aby ale výklad dával smysl, opírá se o starobylou představu o řádu světa.

Pět prvků a jin a jang

Klíčem k celému umění je učení o pěti prvcích a o dvojici protikladů jin a jang. Podle něj se vše ve světě skládá z pěti sil, totiž dřeva, ohně, země, kovu a vody. Každý člověk prý v sobě nese jejich zvláštní směs, která se obtiskuje i do podoby tváře. Silný živel prý dodá rysům svou barvu, tvar i celkové vyznění. Jemné napětí mezi jinem a jangem se pak zrcadlí v souměrnosti a výrazu obličeje. Tvář se v tomto pojetí chápe jako malý obraz celého vesmíru a jeho rovnováhy. Vykladač proto nehledí jen na jednotlivosti, ale na celkový soulad všech rysů. Teprve z jejich vzájemné hry vyvozuje, co o člověku vypovídají. Jednotlivost sama o sobě prý nikdy neřekne celý příběh. Právě jednotlivé části obličeje ovšem nesou to nejkonkrétnější poselství.

Rysy a jejich význam

Jednotlivé rysy obličeje mají v této nauce svůj ustálený a pečlivě rozlišený význam. Čelo se spojuje s rozumem a s ranými roky života, brada naopak se stářím a s pevností vůle. Oči prý vypovídají o životní síle a o povaze, nos bývá spojován s prací a s hojností. Rty a jejich tvar se pojí s citem a se způsobem, jakým člověk mluví. Souměrnost celé tváře prý napovídá, nakolik má člověk život v rovnováze. Uši mají naznačovat dlouhověkost a to, jak člověk prožil první roky dětství. Kromě toho se tvář dělí na oblasti, které odpovídají jednotlivým úsekům lidského života. Horní část prý patří mládí, střed dospělosti a spodní část zralému věku. Tytéž rysy ovšem mají prozradit ještě něco docela jiného, totiž stav těla.

Obličej a stav zdraví

Tvář podle čínské tradice nevypovídá jen o povaze, ale i o zdraví jednotlivých orgánů. Barva pleti, její jas nebo naopak šeď se braly jako známky vnitřní rovnováhy či nemoci. Zdravá pleť se v tomto pojetí považovala za projev harmonie uvnitř těla. Naopak nezdravý nádech měl prozradit, že některý orgán potřebuje pozornost. Jednotlivým oblastem obličeje se přiřazovaly určité orgány, takže jejich stav se prý dal odečíst z povrchu. Zarudnutí, otoky nebo tmavé kruhy tak nebyly jen kosmetickou vadou, ale i varováním. Zkušený léčitel v nich hledal první náznaky potíží dřív, než plně propukly. Podle toho pak volil, kde v těle uvolnit váznoucí energii. Nakolik ale takové úsudky obstojí před dnešní vědou, je otázka sama o sobě.

Rozum proti věštění

Vážné pochybnosti provázejí čtení z tváře od chvíle, kdy se dostalo pod drobnohled vědy. Žádný výzkum zatím nepotvrdil, že by tvar nosu či čela spolehlivě určoval povahu nebo osud. Kritici upozorňují, že obecné a lichotivé soudy si na sebe snadno vztáhne téměř každý. Sklon vidět v náhodných rysech hluboký význam navíc patří k přirozenému fungování naší mysli. Podobně jako v horoskopu i zde platí, že hledáme hlavně to, co už tušíme. Právě proto působí každý výklad tak přesvědčivě, i když mluví jen obecně. Přesto si tato nauka udržuje přitažlivost, protože nabízí řeč, jíž lze mluvit o povaze a vztazích. Dává lidem slova pro věci, které jinak jen matně cítí. A právě jako pobídka k sebepoznání si své místo drží dodnes.

Další kroky k poznání

Objevovat svět čínských nauk lze hned několika cestami, od poctivých knih až po kurzy pro zvídavé. Dobrým vodítkem je česká literatura o tradiční čínské medicíně a o čtení z tváře, pokud volí střízlivý a poučený tón. Kdo chce jít dál, ocení i práce o teorii pěti prvků, bez níž celému systému nelze porozumět. Za zájmem o tvář se totiž skrývá odvěká touha lépe poznat sebe sama i lidi kolem. Právě otázky po vlastní povaze, silných stránkách a směřování provázejí každého, kdo hledá svou cestu. Když v tomto hledání chybí opora, může pomoci i intuitivní výklad po telefonu, klidný rozhovor s vnímavou vědmou. Takový hovor nenahradí vlastní úsilí, dokáže ale nabídnout nový pohled a povzbudit k dalšímu kroku. Čtení z tváře tak i po staletích zůstává pozváním dívat se pozorněji, na druhé i na sebe.