Sebeklam je jako zrcadlový sál

Sebeklam je jako zrcadlový sál v lunaparku. Každé zrcadlo, které člověk postaví, je pečlivě vyleštěné a umístěné tak, aby vytvořilo iluzi, kterou chce vidět nejen on sám, ale i jeho okolí. Dotyčný vstupuje do tohoto sálu s přesvědčením, že vše, co vidí, je skutečné. Empatické okolí však vidí skrze skleněné stěny, které jsou tenké jako mýdlová bublina, a vnímá falešné odrazy, jež nemají hloubku ani trvalost. Sebeklam je maskou, která se tváří jako pravda, ale ve skutečnosti je to jen pečlivě malované kulisy, které se mění podle potřeby. Každý tah štětcem je promyšlený, ale pod povrchem zůstává prázdnota. Stejně jako herec, který stále dokola hraje stejnou roli, aniž by kdy vystoupil z divadla a pocítil skutečný svět, i člověk skrývající se za sebeklamem zůstává uvězněný ve své vlastní hře. Abychom odhalili pravdu o sobě, musíme shodit masku, rozbít zrcadla a vytvořit seznam pravd, které nejsou motivovány potřebou líbit se druhým nebo získat výhody. Jen tehdy, když se postavíme tváří v tvář svému skutečnému já, může naše cesta vést k opravdovosti a naplnění.