Exorcismus a věčný zápas se zlými duchy

Vymítání zlých duchů patří k nejdramatičtějším obřadům, jaké lidstvo zná. Exorcismus vychází z víry, že do těla či duše člověka může vniknout cizí zlá síla. Setkáváme se s ním u mnoha národů, od Mezopotámie přes starý Egypt až po evangelijní příběhy o Ježíši. Z jednotlivých činů se časem stal propracovaný obřad s pevnými slovy i gesty. V katolické církvi má svá přísná pravidla a smí jej vést jen zvlášť pověřený kněz. Podobné zvyky ovšem najdeme i v islámu, u léčitelů nebo u přírodních národů. Moderní pohled hledá za příznaky posedlosti spíš nemoc než démony. Sama církev dnes žádá, aby se nejdřív vyloučily lékařské příčiny. Přesto obřad nezanikl a mnozí v něm dodnes vidí zápas dobra se zlem, který nikdy nekončí.

Vyhánění zlých duchů

Snaha vypudit z člověka zlého ducha stojí v samém středu obřadu známého jako exorcismus. Věří se, že do těla nebo duše může vniknout cizí síla, kterou je třeba mocí slova a víry vyhnat. Vymítání patřilo vždy do světa, jemuž říkáme náboženství a mytologie. Nejde přitom o okrajovou zvláštnost, ale o obřad, který provázel lidstvo po celé jeho dějiny. Ten, kdo vymítá, se staví jako prostředník mezi trpícím člověkem a silami, jež ho ovládly. Právě tento zápas dobra se zlem dává celému obřadu jeho dramatickou vážnost. Posedlost i její léčení přitom vždy patřily k tomu, co v lidech budí posvátnou hrůzu. Málokterý obřad v sobě nese tolik napětí a tolik naděje zároveň. Kde se ale představa posedlosti vzala, prozrazuje teprve pohled do dávné minulosti.

Kořeny napříč věky

Odjakživa se lidé snažili zbavit sil, které je podle nich sužovaly nebo posedly. V dějinách náboženství a mytologie se s vymítáním setkáváme takřka u všech národů, od Mezopotámie po starý Egypt. Také židovská tradice znala zaříkávání proti zlým duchům dávno před vznikem křesťanství. V evangeliích pak Ježíš opakovaně vyhání démony a tato scéna se stala vzorem pro pozdější obřady. Odtud čerpali autoři pozdějších příruček a snažili se ony scény co nejvěrněji napodobit. Z ojedinělých činů se postupně vyvinul propracovaný obřad s pevně danými slovy i gesty. Každá kultura mu přitom vtiskla vlastní podobu, ale jeho jádro zůstávalo překvapivě podobné. Než se ale k vymítání vůbec přistoupilo, muselo být jasné, že jde skutečně o posedlost.

Znamení posedlosti

Posedlost se podle staré tradice pozná podle několika nápadných znamení. Postižený prý náhle mluví neznámými jazyky nebo zná věci, které by vědět neměl. Vypráví se také o nezvyklé síle, o změněném hlase a o odporu k posvátným předmětům. Přidávaly se k nim i podivné úkazy v okolí, chladný vzduch nebo praskání nábytku. Lidé v nich viděli stopy přítomnosti, která do našeho světa nepatří. Právě tyto příznaky měly odlišit skutečné napadení zlou silou od pouhé nemoci. Kněz proto k případu přistupoval opatrně a snažil se vyloučit přirozená vysvětlení. Teprve když všechno nasvědčovalo něčemu nadpřirozenému, přistoupilo se k vážnému obřadu. A ten měl svá přísná pravidla, od nichž se nesmělo odchýlit.

Obřad a jeho pravidla

Vlastní obřad má svá přísná a pečlivě střežená pravidla, jež se předávají po staletí. V katolické církvi jej smí vést jen kněz, kterého k tomu výslovně pověřil biskup. Postup i slova jsou zapsány ve zvláštní obřadní knize, takzvaném Římském rituálu. Vymítač zlého ducha oslovuje, přikazuje mu odejít a opírá se přitom o modlitbu a znamení kříže. Kolem často stály další osoby, které se modlily a dodávaly obřadu sílu. Vymítač musel být pevný ve víře, aby sám nepodlehl tíze celé situace. Obřad se mnohdy opakuje, protože se věří, že síla démona povoluje jen postupně. Po celou dobu má v popředí zůstat soucit s trpícím, nikoli podívaná pro okolí. Podobné obřady ovšem nenajdeme jen v křesťanském světě.

Zlí duchové v mnoha vírách

Nejen křesťanství zná obřady, jimiž se lidé brání zlým silám a nečistým duchům. V islámu se používá zvláštní předčítání posvátných veršů, jinde zase zásah léčitele nebo šamana. Mnohé přírodní národy chápaly vymítání jako navrácení ztracené duše zpět do těla. Tyto obřady spojuje víra, že slovo a posvátné gesto mají moc nad neviditelným světem. Napříč kulturami se tak opakuje stejná touha, ochránit člověka před tím, co ho ohrožuje zevnitř. Do širokého povědomí se téma dostalo i díky kultovnímu hororovému filmu „Vymítač ďábla" ze sedmdesátých let. Ten v mnoha divácích probudil zvědavost, ale i strach z toho, co se skrývá za hranicí rozumu. Právě rozum a věda ovšem nabízejí na celou věc docela jiný pohled.

Pohled vědy a rozumu

Moderní pohled na posedlost hledá vysvětlení nejdřív v lidské mysli a v jejích poruchách. Řadu příznaků, které dřív působily nadpřirozeně, dnes dokáže popsat psychiatrie i neurologie. Křeče, cizí hlasy nebo výpadky vědomí mívají původ v nemoci, nikoli v démonech. Zajímavé je, že i sama církev dnes žádá, aby se nejprve vyloučily lékařské příčiny. Historici navíc připomínají, jak často se v minulosti záminka posedlosti zneužila proti nevinným. Připomínají zejména dobu čarodějnických procesů, kdy strach z ďábla stál mnoho životů. Přesto obřad nezanikl a i dnes se najdou lidé, kteří v jeho sílu upřímně věří. Pro ně zůstává výrazem hluboké víry, nikoli přežitkem. Zůstává tak svědectvím o odvěkém zápase člověka s tím, co ho děsí a co jej přesahuje.

Prameny pro další čtení

Každého, koho přitahují dějiny víry a jejích stínů, čeká u tohoto obřadu bohaté čtení. Dobrým vodítkem je česká literatura o dějinách náboženství a o lidové démonologii, která umí oddělit fakta od senzace. Kdo chce jít k prameni, může nahlédnout i do studií o vývoji církevních obřadů a jejich proměnách. Za všemi příběhy o démonech se totiž skrývá odvěká lidská zkušenost strachu, tíhy a touhy po úlevě. Podobné pocity nejsou jen věcí dávných dob a čas od času dolehnou na každého z nás. Když člověku leží na duši něco těžkého, může mu pomoci i klidná duchovní podpora po telefonu, vlídný rozhovor s vědmou. Takový hovor žádné démony nevyhání, dokáže ale ulevit od úzkosti a vrátit ztracený pocit bezpečí. Exorcismus tak nakonec zůstává obrazem věčné lidské touhy zbavit se toho, co nás uvnitř svazuje.