Fara Borley a její strašidelná pověst

Nejstrašidelnější dům Anglie, tak se přezdívalo faře ve vesnici Borley. Šlo o venkovské stavení z 19. století, kolem něhož se brzy začaly vyprávět mrazivé historky. Za pověstí stála legenda o zazděné jeptišce a k ní se přidala řada svědectví o krocích, zvonění i přízracích. Vyprávělo se i o vzkazech na zdech a o přízračném kočáře v zahradě. Věhlas domu dovršil lovec duchů Harry Price, který o něm sepsal knihy a proslavil ho po celém světě. Kritici však brzy nabídli všední vysvětlení a upozornili i na Priceovu zálibu v senzaci. Samotnou faru nakonec zničil požár a zůstala z ní jen pověst, která žije dál dodnes. Pro jedny je důkazem posmrtného života, pro druhé školním příkladem, jak vzniká legenda.

Dům opředený pověstmi

Přezdívku nejstrašidelnější dům Anglie nesla po celá desetiletí fara v malém Borley. Šlo o rozlehlé venkovské stavení postavené v 19. století poblíž starého kostela. Netrvalo dlouho a začaly se kolem něj vyprávět mrazivé historky o duších a nevysvětlitelných úkazech. Pověst tohoto místa zůstává dodnes vysloveně paranormální a přitahuje zvědavce z celého světa. Kroky bez chodce, zvonění zvonů i podivné nápisy na zdech, to vše se sem zapsalo do dějin. Zvěsti se šířily od jedné rodiny ke druhé a s každým vypravěčem trochu zesílily. Brzy se z obyčejného domu stalo místo, kam mířili hledači strachu i pravdy. Pro jedny šlo o důkaz posmrtného života, pro druhé o dobře živenou legendu. Odkud se ale celá ta strašidelná pověst vlastně vzala?

Legenda o jeptišce

Temný příběh o zazděné jeptišce dal faře v Borley její pochmurnou pověst. Podle něj se prý mladá řeholnice zamilovala do mnicha z blízkého kláštera a chtěla s ním uprchnout. Když je dopadli, měla být za trest zaživa zazděna a od té doby bloudit okolím jako přízrak. Někteří tvrdili, že v jistých nocích bývá u zdi slyšet tichý pláč. Právě takové detaily dodávaly staré historce na věrohodnosti. Nikdo ji ale nikdy nedokázal doopravdy potvrdit. Historikové sice pro tuto historku nikdy nenašli pevný podklad, přesto se tradovala dál. Právě díky ní vešla fara ve známost jako paranormální místo, o němž se šeptalo v celém kraji. K samotné legendě se navíc brzy přidala i řada údajných svědectví, mnohem konkrétnějších než stará pověst.

Zvuky, zvony a přízraky

Obyvatelé fary si prý zažili nejednu podivnou a probdělou noc. Vyprávěli o krocích na prázdné chodbě, o samovolně zvonících zvoncích a o okně, v němž se míhala postava. Zmiňovali chladná místa, přesouvání předmětů i tajemné klepání ze zdí. Světla se prý sama rozsvěcela a zase zhasínala bez zjevné příčiny. Někdo cítil na rameni jemný dotek, jako by vedle něj stál někdo neviditelný. Na omítce se prý dokonce objevovaly načmárané vzkazy, jako by je psala neviditelná ruka. Někteří viděli i přízračný kočár s koňmi, jak projíždí zahradou za tichého cinkání. Každá rodina, která zde bydlela, brzy přispěla k rostoucí sbírce těchto historek. Není divu, že takové místo dřív nebo později přilákalo skutečné badatele.

Vyšetřování Harryho Price

Věhlas domu dovršil až lovec duchů jménem Harry Price, který se faře věnoval ve 20. století. Na čas si ji dokonce pronajal a uspořádal v ní řadu nočních pozorování a pokusů. Sezval si na pomoc dobrovolníky a rozmístil po domě značky, jimiž chtěl zachytit každý pohyb. Vedl si podrobné zápisky a snažil se působit jako přísný vědec. O svých zážitcích pak sepsal knihy, jež z borleyské fary udělaly světově proslulé místo. Právě on jí vtiskl slavnou přezdívku nejstrašidelnějšího domu celé Anglie. Jeho poutavé líčení přitáhlo davy zvědavců i novinářů a legenda rázem ožila. Z fary se přes noc stala hvězda novin a předmět vzrušených debat. Jenže právě kolem jeho práce se brzy začaly hromadit vážné otázky.

Racionální vysvětlení

Chladný rozum totiž pro většinu úkazů brzy nabídl mnohem všednější vysvětlení. Stará a špatně postavená budova skřípala, táhlo v ní a myši i vítr obstaraly nejeden podezřelý zvuk. Když člověk čeká strašidlo, snadno v každém stínu i zvuku jedno najde. Řadu jevů podle kritiků způsobila pouhá sugesce, přehnaná očekávání a bujná představivost. Objevilo se i podezření, že sám Price některé efekty vylepšil, aby příběh působil působivěji. Pozdější prověrka jeho zpráv poukázala na nesrovnalosti a na sklon k senzaci. Tím ovšem kouzlo Borley nezmizelo, spíš se proměnilo v napínavou detektivku. Otázka pravdy se tak změnila v otázku o důvěryhodnosti svědků. Osud samotné fary se přitom mezitím chýlil k dramatickému konci.

Požár a trvalý odkaz

Konec fary přišel nečekaně, když ji vážně poškodil ničivý požár. Ohořelé zdi ještě chvíli strašily kolemjdoucí, než byly nakonec strženy k zemi. Trámy a cihly zmizely a s nimi i poslední hmatatelná stopa slavného domu. Zvědavci dnes najdou na jeho místě už jen tichou anglickou krajinu. Přesto pověst domu přežila jeho fyzický zánik a žije dál v knihách i vyprávěních. Stala se námětem nesčetných článků, pořadů i nočních debat u ohně. Připomínka strašidelné fary tak přežila i samotné zdi. Pro milovníky záhad zůstává vzorovým příběhem strašidelného sídla se vším všudy. Pro skeptiky je zase učebnicovou ukázkou, jak vzniká a bytní legenda. Ať tak či onak, patří k nejslavnějším kapitolám v dějinách lovu na duchy.

Výprava za duchy

Vypravit se za příběhem borleyské fary lze nejsnáze skrze knihy, které o něm poutavě vyprávějí. Dobrým vodítkem je česká literatura o strašidelných místech a o dějinách psychického výzkumu, pokud volí střízlivý tón. Kdo chce téma pochopit, ocení práce, jež ukazují, jak se dá pověst kriticky prozkoumat. Za trvalou přitažlivostí takových příběhů se totiž skrývá odvěká lidská touha nahlédnout za práh smrti. Právě otázky po tom, zda něco zůstává po těch, které jsme ztratili, si klade dřív nebo později každý. Když je člověk nechce nést sám, může být oporou i spojení s médiem po telefonu, klidný rozhovor s vnímavým člověkem. Takový hovor žádného ducha nepřivolá, dokáže ale ulevit od tíhy a přinést pocit blízkosti. Fara Borley tak i po svém zániku zůstává připomínkou, jak mocná je naše touha věřit v život za hranicí viditelného.