Fenomén přímého hlasu a hlasy zemřelých

Během temných seancí 19. a počátku 20. století se prý ozývaly hlasy, které nepatřily nikomu z přítomných. Tomuto jevu se říká fenomén přímého hlasu a podle jeho zastánců jím promlouvali sami zemřelí. Zvuk často vycházel z kovové trumpety a doprovázel obřady hnutí přesvědčeného o spojení mezi světem živých a mrtvých. Ke slávě přišla média jako Leslie Flint, jejichž sezení se dokonce nahrávala na pásek. Příznivci v tom viděli důkaz posmrtného života, zatímco badatelé odhalovali triky a podvody. Vysvětlení se pohybovala od ektoplazmy a duchovních vůdců až po břichomluvectví a klam ve tmě. Kdo nahlédne do této podivuhodné kapitoly, potká víru, touhu i lidskou vynalézavost pohromadě. Zůstává v ní i kus věčné lidské touhy nedat sbohem těm, které jsme ztratili.

Záhadné hlasy ze tmy

Uprostřed ztemnělé místnosti se prý náhle ozval hlas, který nepatřil nikomu z přítomných. Přesně to popisuje fenomén přímého hlasu, při němž mají promlouvat sami zemřelí, nezávisle na ústech média. Zvuk často vycházel z kovové trumpety, jež se vznášela vzduchem nebo ležela uprostřed kruhu sedících. Celý jev patřil k hnutí, které vešlo ve známost jako spiritualismus a slibovalo živým spojení s mrtvými. Pro věřící šlo o důkaz, že smrt není konec a že hlas milované osoby lze znovu zaslechnout. Pro jiné to byla jen dovedná iluze zrozená ze tmy a z touhy. Ať tak či onak, jev rozdělil své svědky na dva nesmiřitelné tábory. Aby ale takový jev vůbec mohl vzniknout, muselo nejdřív dozrát prostředí, které v něj bylo ochotné uvěřit.

Zrod v době seancí

Půda pro takové jevy uzrála v polovině 19. století, v době rychlých proměn a hledání nové víry. Právě tehdy vznikl spiritualismus, hnutí přesvědčené, že mrtví mohou promlouvat k živým. Za jeho počátek se pokládají události kolem sester Foxových v americkém Hydesville, kde se prý ozývalo záhadné klepání. Zpráva o tom se rychle šířila a brzy vznikaly kroužky, které se scházely k pokusům o spojení. Vedle klepání a pohybů stolů se objevovaly i hlasy, dotyky a údajné zjevy. Lidé zasažení ztrátami po válkách a epidemiích v tom nacházeli útěchu i naději. Seance se tak z okrajové zvláštnosti staly módou, která zasáhla salony i prosté domácnosti. A aby se hlas z druhé strany vůbec ozval, řídila se každá schůzka svými nepsanými pravidly.

Trumpeta a temná místnost

Typická seance se odehrávala potmě nebo při slabém červeném světle, protože světlo prý jevu překáželo. Účastníci sedávali v kruhu, drželi se za ruce a soustředili se na společný záměr. Uprostřed ležela nebo se opírala kovová trumpeta, nástroj, jímž měl hlas nabývat na síle. Médium upadlo do tranzu a jeho úlohou bylo propůjčit svou energii silám z druhé strany. Napětí v místnosti houstlo a každé zavrzání i závan vzduchu působily jako příslib blížícího se setkání. Po chvíli ticha se prý trumpeta zvedla a z jejího ústí zazněl šepot nebo i zřetelná slova. Někdy hovořil takzvaný duchovní vůdce, jindy přímo zesnulý příbuzný některého ze sedících. Kolem těchto zážitků brzy vyrostla jména médií, jejichž sezení přitahovala zástupy.

Slavná média přímého hlasu

Nejznámější z nich dokázali proslavit celý jev a přitáhnout k němu pozornost i za oceánem. Americká média jako Etta Wriedtová vedla sezení, na nichž prý promlouvalo více hlasů najednou, dokonce v různých jazycích. Ve 20. století pak vynikl Brit Leslie Flint, jehož hovory s údajnými zemřelými se nahrávaly na magnetofonový pásek. Právě tyto nahrávky se staly předmětem vášnivých sporů, protože je bylo možné znovu a znovu poslouchat. Zastánci v nich slyšeli důkaz, odpůrci jen šikovný trik pečlivě ukrytý ve tmě. Pravdu se však nikdy nepodařilo přesvědčivě prokázat ani jednoznačně vyvrátit. Flint se opakovaně podroboval zkouškám, při nichž mu zalepovali ústa i svazovali ruce. A přesto zůstávala otázka, odkud se hlas vlastně bere, stále bez jasné odpovědi.

Ektoplazma a hlas duchů

Vyznavači spiritualismu měli pro původ hlasu vlastní vysvětlení, opřené o představu jemné životní energie. Podle nich médium vydávalo zvláštní látku zvanou ektoplazma, z níž se prý tvořil dočasný hlasový orgán. Tímto útvarem, vznášejícím se poblíž média, měli zemřelí promlouvat, aniž by použili jeho hlasivky. Trumpeta pak sloužila jako zesílení, které slabý hlas z druhé strany učinilo slyšitelným. Celá představa zapadala do širšího přesvědčení, že hmota a duch nejsou od sebe zcela oddělené. Pro věřící to nebyl div ani kouzlo, ale přirozený zákon, jen dosud neprozkoumaný. Věda podle nich jen ještě nedozrála k tomu, aby jej dokázala změřit. Ne všichni ovšem takovým výkladům věřili a řada zkoumatelů se pustila do jejich prověřování.

Pochybnosti a odhalení

Kritické hlasy se ozývaly prakticky od začátku a nejhlasitěji zněly z řad badatelů. Britská Společnost pro psychický výzkum posílala na sezení pozorovatele, kteří hledali skryté triky. Odhalili řadu podvodníků, u nichž se našly schované trumpety, pomůcky nebo tajní pomocníci v místnosti. Poukazovali také na to, že tma znemožňovala jakoukoli kontrolu a otevírala dveře klamu. Připomínali rovněž, jak snadno se dá oklamat mysl, která zoufale touží uvěřit. Zaznívalo i podezření z břichomluvectví, tedy z umění mluvit, aniž by byl vidět pohyb rtů. Zastánci naopak trvali na tom, že poctivá média nelze házet do jednoho pytle s podvodníky. Spor mezi vírou a důkazem tak nikdy nedospěl k dohodě, která by uspokojila obě strany.

Dál za tajemstvím hlasů

Komu učarovaly příběhy o hlasech ze tmy, tomu se otevírá bohatá kapitola z dějin spiritualismu. Poučení nabízejí česky psané práce o dějinách spiritismu a o psychickém výzkumu, které jev zasazují do souvislostí. Zajímavé je i seznámit se s dobovými zprávami ze sezení, jež ukazují, jak tehdejší lidé přemýšleli o smrti. Touha zaslechnout hlas někoho, kdo už tu není, ovšem nepatří jen minulosti a provází nás dodnes. Mnozí dnes hledají spojení s tím, co přesahuje všední svět, a nacházejí je v rozhovoru s citlivým člověkem. Medijní vedení po telefonu takové hledání usnadňuje, protože nabízí klidný a soukromý prostor pro otázky o ztrátě i naději. Takový hovor sám o sobě nic nedokazuje, může ale přinést útěchu a nový pohled na to, co nás trápí. Ať už v hlasy z druhé strany věříme, nebo ne, zůstávají svědectvím o tom, jak silně toužíme po spojení.