Vytažení ztracené části duše po traumatu

Tradice vytažení ztracené části duše představuje šamanskou léčebnou techniku navrácení fragmentů duše po traumatu. Praxi sdílejí kultury Sibiře, Severní a Jižní Ameriky, Austrálie a evropské pohanství. Mircea Eliade ji popsal v monografii Šamanismus a archaické techniky extáze z roku 1951. Sandra Ingerman a Michael Harner přinesli v 80. a 90. letech 20. století techniku na západní psychoterapeutickou scénu. Symptomy ztráty duše zahrnují depresi, disociaci, závislosti a chronickou únavu bez zjevné vnější příčiny. Šaman cestuje v hluboké změně vědomí do nepořezřejmé reality, fragment vyhledá a navrátí jej klientovi. Moderní psychoterapie nachází paralely v práci s vnitřními částmi a v systému IFS Richarda Schwartze.

Co je vytažení duše

Pojem vytažení ztracené části duše označuje šamanskou léčebnou techniku. Praktik vrací do těla klienta fragmenty duše ztracené při traumatu nebo silném šoku. Tradice mnoha národů věří, že duše není jednolitá, ale skládá se z částí, jež mohou v okamžiku ohrožení odejít na jiné místo. Tělo si touto reakcí chrání citlivou jádrovou esenci před nesnesitelnou bolestí, ale ztracený fragment chybí v dalším životě. Šaman v hluboké meditativní změně vědomí cestuje do nepořezřejmé reality, vyhledává konkrétní fragment a navrací ho zpět. Klient po sezení obvykle pocítí nový proud životní energie, jasnější pocity a postupné zlepšení v oblasti původního traumatu. V kontextu moderní alternativní medicíny patří vytažení duše k tradičním šamanským postupům s rostoucím zájmem. Tradice této techniky sahá hluboko do prehistorie.

Šamanské kořeny napříč kulturami

Sibiřští šamané popsali ztrátu duše už ve 13. století v zápisech rumunských a maďarských cestovatelů. Tunguzský termín saman dal anglickému jazyku slovo shaman a označuje praktika v hlubokém kontaktu s duchovní rovinou. Andský systém využíval techniku zvanou despacho, při níž šaman zpívá písně známé pod názvem ikaros pro povolání fragmentu zpět. Severoameričtí indiáni z kmenů Lakota, Navajo a Hopi mají vlastní tradice obnovení vnitřní celistvosti člověka. Australští Aboriginci nazývají podobnou praxi smart spirit retrieval a používají ji k pomoci nemocným členům komunity. Mircea Eliade systematizoval všechny tyto tradice ve své monografii „Šamanismus a archaické techniky extáze" z roku 1951. V dlouhé historii alternativní medicíny tvoří soul retrieval jednu z nejstarších doložených terapií. Konkrétní podoba ztráty duše přitom popisuje detailní symptomatika.

Příznaky ztráty duše

Klinická hluboká deprese bez zjevné vnější příčiny patří k nejčastěji uváděným symptomům ztráty duše. Postižený často popisuje, že už dlouho cítí jako by sám nebyl celý, jako by mu chyběla podstatná část jeho vlastní existence. Disociace, neboli pocit odpojení od vlastního těla a života, představuje druhou klasickou indikaci. Chronická únava, nevysvětlitelné bolesti a opakované infekce mohou rovněž signalizovat ztrátu životní síly. Závislosti na alkoholu, drogách, jídle nebo destruktivních vztazích bývají pokusem vyplnit prázdnotu po ztraceném fragmentu. Nemožnost pamatovat si konkrétní úsek vlastního dětství nebo dospívání ukazuje na fragment zachycený v dané době. Opakující se noční můry, fantómové bolesti a pocit pronásledování jsou další indikace. Tato souhra symptomů přitom otevírá konkrétní cestu k léčbě. Šamanovo procedurální setkání s klientem má jasnou strukturu.

Průběh šamanské seance

Klasická seance vytažení duše obvykle trvá 60 až 90 minut a probíhá v klidné místnosti s ohnivzdornou nádobou. Šaman začíná rozhovorem s klientem o životním příběhu a o konkrétním tématu, kvůli kterému přichází. Druhý krok obsahuje rituální otevření prostoru s vykuřováním pelyňkem, jalovcem nebo rozmarýnem a se zvonkohrami. Klient si lehne na zem nebo na matraci, zavře oči a začne dýchat klidně a rovnoměrně. Šaman si zakryje vlastní oči šátkem, lehne si vedle klienta a začne tlouct na bubínek nebo chřestit chřestidlem. Pravidelný rytmus 200 až 220 úderů za minutu indukuje šamana do změny vědomí. V této fázi šaman cestuje do nepořezřejmé reality, hledá ztracený fragment a po vyjednávání ho navrací do klienta. Po návratu z cesty šaman fyzicky fouká fragment do hrudi a do koruny hlavy klienta. Hlavní moderní podobu této tradice formulovali nedávní autoři.

Sandra Ingerman a moderní obnova

Americká psychoterapeutka Sandra Ingerman se setkala se šamanskou tradicí v 80. letech. Prošla výcvikem u antropologa Michaela Harnera. Harner založil v roce 1979 nadaci Foundation for Shamanic Studies a začal vyučovat západní vážné zájemce. Ingerman vydala v roce 1991 první moderní příručku „Soul Retrieval: Mending the Fragmented Self" se stovkami případových studií. Její metoda spojuje klasickou šamanskou cestu s psychoterapeutickým doprovodem před a po seanci. Hank Wesselman a Tom Cowan rozšířili tuto linii o vlastní specializace pro keltskou a polynéskou tradici. Stanislav Grof zařadil koncept ztráty duše do svého transpersonálního rámce psychospirituálních krizí. V současnosti vyučují techniku desítky výcvikových škol na všech kontinentech. Konkrétní propojení s psychoterapií přitom otevírá nové dveře k léčbě.

Spojení s terapií a česká scéna

Psychoterapie 21. století objevila paralelní koncepty v podobě práce s vnitřními částmi osobnosti. Richard Schwartz vyvinul v 90. letech systém Internal Family Systems neboli IFS. Tento systém pracuje s vnitřními subosobnostmi včetně traumatizovaných dětských částí. Mnohé prvky IFS terapeuti vidí ve shodě s šamanským pohledem na ztracené fragmenty. Bessel van der Kolk popsal v rozsáhlé práci o traumatu, jak může klasická terapie kombinovat tělesné a duchovní rámce. České prostředí se s šamanskou tradicí setkalo v 90. letech skrze první návštěvy zahraničních učitelů. Lenka Hadová, Petr Chobot a Štěpán Filip vedou v Česku pravidelné seance. Česká asociace šamanské praxe organizuje od roku 2010 výcvikové semináře pro vážné zájemce. Kritická psychologická obec upozorňuje na riziko sugesce a na potřebu spolupráce s odborníkem na trauma. Otázka po praktickém zařazení techniky zůstává otevřená.

Cesta k vlastnímu uzdravení

Příběh vytažení ztracené části duše ukazuje, jak hluboce lidstvo cítí potřebu vnitřní celistvosti. Kdo se chce v tématu zorientovat hlouběji, sáhne v češtině po překladech Sandry Ingerman a Michaela Harnera. Užitečné jsou rovněž knihy o transpersonální psychologii Stanislava Grofa, jež zařazují téma do širšího rámce vědomí. Pro toho, kdo si chce položit konkrétní osobní otázku, je tu vedle čtení i jiná cesta. Týká se obvykle vlastního traumatického zážitku nebo opakujícího se pocitu prázdnoty. Mnozí volí rozhovor s médiem po telefonu. Mohou tam mluvit o ztrátě životní energie, o opakujících se snech nebo o nutkavé touze něco zaplnit. Citlivý vykladač pomáhá rozpoznat, zda postačí klidná úvaha doma, nebo zda téma volá po odborném sezení. Telefonická poradna probíhá v důvěrné atmosféře, kde má volající čas pro vlastní úvahu.