Černá magie a její dějiny v Evropě

Tradice černé magie představuje kategorii magické praxe. Cílem je působení škody, ovládání druhých nebo získání moci nečestnou cestou. Antické Řecko používalo tabulky kleteb defixiones a středověk vyvinul démonologickou hierarchii 72 hlavních démonů. Grimoáry jako Lemegeton z 17. století systematizovaly evokační rituály a démonologickou nauku. Čarodějnické procesy mezi lety 1450 a 1750 v Evropě stálo životem 40 až 60 tisíc lidí. České země zažily nejhorší vlnu ve Velkém Losinsku mezi lety 1678 a 1696 pod inkvizitorem Bobligem. Éliphas Lévi v 19. století systematizoval západní magii a Anton LaVey založil v roce 1966 Církev Satanovu. Česká hermetická scéna se tématu věnuje v dílech Františka Bardona a Milana Nakonečného.

Co je černá magie

Pojem černá magie označuje kategorii magické praxe zaměřené na působení škody. Praktikující usiluje o ovládání druhých nebo získání moci nečestnou cestou. Tradice ji odlišuje od bílé magie léčebné, ochranné a podpůrné a od šedé magie neutrální podle situace. Konkrétní praktiky zahrnují kletby, uřknutí, milostné nucení, démonické rituály a magické útoky. Etika černé magie porušuje princip svobodné vůle, ekvivalentní výměny a zájmu obecného dobra. Většina seriózních esoterických tradic od ní varuje a popisuje zpětnou vazbu na praktikujícího. V dějinách evropského čarodějnictví tvoří černá magie kontroverzní podkapitolu s vlastními prameny i kritikou. Historické kořeny tohoto pojmu sahají do starověku.

Od starověku do středověku

Egyptské magické papyry z období Nové říše obsahují stovky kleteb proti nepřátelům, často s konkrétními jmény. Mezopotámské klínopisné tabulky popisují rituály proti démonům, avšak i kletby určené pro útok. Antické Řecko používalo takzvané defixiones, čili tabulky kleteb, jež se vrhaly do studní, do hrobů nebo do podsvětních chrámů. Římské právo postihovalo magické útoky v Zákonech dvanácti desek a v pozdějším Codex Theodosianus. Středověk syntetizoval antické dědictví s křesťanskou démonologií do jediného komplexního systému boje proti zlu. Heinrich Kramer publikoval v roce 1486 inkvizitorskou příručku „Malleus Maleficarum" pro identifikaci čarodějnic. Tato příručka spustila staletí čarodějnických procesů v celé Evropě. V kontextu středověkého čarodějnictví tedy černá magie získala konkrétní právní i náboženské rysy. Konkrétní podoba magické nauky přitom vychází ze speciálních knih.

Grimoáry a démonologie

Grimoáry představují žánr středověkých magických příruček s instrukcemi pro evokaci, pakty a kletby. „Lemegeton" neboli Malý klíč Šalomounův z 17. století obsahuje 72 démonů s jejich pečetěmi, vlastnostmi a vyvolávacími formulemi. Další klasické grimoáry přidávají detailní instrukce pro uzavírání paktů s démony jako Lucifer, Beelzebub a Astaroth. Knihy popisují přípravu magického kruhu, oltáře, kadidel, talismanů a oblečení pro konkrétní rituál. Démonologická hierarchie obsahuje 72 hlavních démonů, jejich legie, pečetě a oblasti působení v lidských záležitostech. Faustovská tradice popsala uzavření paktu s ďáblem za výměnu duše. Goetheova literární tragédie z roku 1808 zachytila ducha této nauky. Heinrich Cornelius Agrippa v 16. století systematizoval magii do tří knih, jež se dotýkají i tématu evokace. Konkrétní obraz černé magie přitom určují čarodějnické procesy.

Procesy a Velké Losiny

Čarodějnické procesy v Evropě probíhaly hlavně mezi lety 1450 a 1750 a stálo je životem 40 až 60 tisíc lidí. Většinou šlo o ženy z chudých vrstev obviněné z paktu s ďáblem, otravy, uřknutí a magie proti dobytku. Inkviziční metody zahrnovaly torturu, vyšetřování pomocnice ďábla v podobě tělesných znamení a vyšetření plavání. České země zažily nejhorší vlnu procesů v severomoravském Velkém Losinsku mezi lety 1678 a 1696. Inkvizitor Heinrich Franz Boblig z Edelstadtu vedl procesy a poslal na hranici více než sto obviněných. Václav Kaplický popsal tyto procesy v románu „Kladivo na čarodějnice" z roku 1963 a později ve filmovém zpracování. Procesy ve Velké Losiny ukončil císařský dvůr ve Vídni teprve po stížnostech opatství Bruntál. České právo definitivně postihování čarodějnictví zrušilo dekretem Marie Terezie z roku 1768. Konkrétní moderní podobu nauky přitom přinesli novodobí autoři.

Moderní okultismus a satanismus

Francouzský okultista Éliphas Lévi v 19. století systematizoval západní magickou tradici. Popularizoval rozdělení magie podle morálního cíle. Lévi rozlišil bílou a černou magii podle intence praktikujícího, nikoli podle konkrétního rituálu. Britský okultista Aleister Crowley v 20. století založil systém Thelema a vlastní řád Astrum Argentum. Crowley osobně se distancoval od pojmu černá magie a tvrdil, že každý rituál v souladu s vůlí praktikujícího je legitimní. Anton Szandor LaVey založil v San Franciscu v roce 1966 Církev Satanovu a popsal symbolický satanismus. LaVey publikoval v roce 1969 knihu „Satanská bible" jako filozofický základ moderního satanismu. Současná esoterická scéna nabízí stovky autorů, výcvikových škol a komunit pro vážné zájemce. Tématická hloubka přitom určuje vlastní český postoj.

Česká scéna a kritický pohled

Česká hermetická tradice rozvíjela téma magie od konce 19. století díky pražskému okultnímu rozkvětu za první republiky. Karel Weinfurter, František Kabelák a František Bardon založili tradici, jež se vyhýbá kategoriím černá a bílá magie. Bardon ve svém systému zasvěcení varuje před nečistou magickou prací a zdůrazňuje etický postoj praktikujícího. Milan Nakonečný v rozsáhlé monografii o hermetismu zařadil téma do akademického kontextu české esoteriky. Současná česká scéna nabízí desítky vážných zájemců v rámci neformálních studijních skupin a pražských knihoven. Akademická psychologie přistupuje k tématu opatrně a hledá psychologickou stránku jevu sugesce a projekce. Český klub skeptiků Sisyfos upozorňuje na komerční stránku „odčarovávání" a nabídek odstranění kleteb. Otázka po vlastním přístupu k tradici tak zůstává otevřená.

Cesta vlastní úvahy

Příběh černé magie ukazuje, jak silně lidstvo bojuje s vlastními stíny v podobě nenávisti, závisti a touhy po moci. Kdo se chce v tématu zorientovat hlouběji, sáhne v češtině po pracích Milana Nakonečného, Karla Weinfurtera a Františka Bardona. Užitečné jsou rovněž knihy o transpersonální psychologii Stanislava Grofa a o psychologii stínu Carla Gustava Junga. Pro toho, kdo si chce položit konkrétní osobní otázku, je tu vedle čtení i jiná cesta. Týká se obvykle pocitu uřknutí, opakujícího se neštěstí nebo cizí negativní energie. Mnozí volí rozhovor s médiem po telefonu. Mohou tam mluvit o opakujících se snových obrazech, pocitu sledování nebo o nevysvětlitelných nehodách. Citlivý vykladač pomáhá rozpoznat, zda postačí klidná úvaha doma, nebo zda téma volá po hlubší práci s odborníkem. Telefonická poradna probíhá v důvěrné atmosféře, kde má volající čas pro klidnou úvahu.