Dianická wicca a síla ženské spirituality

Mezi novodobými pohanskými směry patří dianická wicca k těm nejvýraznějším. Vyrostla z feministické spirituality sedmdesátých let a do středu obřadu staví jedinou bohyni, spojenou s měsícem a s proměnami ženského života. Za zakladatelku bývá pokládána Zsuzsanna Budapest, která v Kalifornii shromáždila první ženský kruh. Uctívání zde nemá podobu strohé nauky, ale živé zkušenosti, v níž mají místo roční svátky, noční obřady i staré symboly. Vedle sebe existuje několik proudů, jež se liší přístupem k mužům i pojetím božství. Kolem hnutí se vede řada sporů, zvlášť o tom, kdo do ženských kruhů patří. Právě propojení historie, víry a každodenní zkušenosti dělá z tohoto směru téma, které stojí za bližší poznání.

Podstata dianické wiccy

Za pojmem dianická wicca se skrývá jeden z proudů novodobého pohanství, který klade do svého středu bohyni a ženskou zkušenost. Patří k širšímu okruhu praktik, jež bývají označovány jako čarodějnictví. S nimi sdílí úctu k přírodě, k cyklu měsíce i k dávné moudrosti bylin. Na rozdíl od jiných větví wiccy se ale téměř výhradně obrací k ženskému božství a mužský princip nechává stranou. Věřící v ní hledají spojení s bohyní, jež v sobě nese zrození, plodnost i smrt. Duchovní život tu nestojí na dogmatu, ale na osobním prožitku a sounáležitosti mezi ženami. Právě proto se o ní často mluví jako o duchovní cestě, která je zaměřená na ženy a jejich vlastní svět. Za jejím vznikem přitom stojí konkrétní žena i konkrétní doba, které daly celému hnutí jeho tvář.

Zrození hnutí v Kalifornii

Počátky dianické wiccy se pojí s Kalifornií přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tedy s dobou sílícího ženského hnutí. Za zakladatelku bývá pokládána Zsuzsanna Budapest, spisovatelka maďarského původu, která v roce 1971 svolala první výhradně ženský kruh. Do feministické spirituality tak vnesla starší představy o bohyni a spojila je s dobovým důrazem na svobodu žen. V čarodějnictví přitom neviděla nic temného, ale dědictví dávných léčitelek a moudrých žen, jež byly po staletí zatlačovány do pozadí. Sama vyrůstala v prostředí, kde se lidové zvyky a víra v moc rituálu předávaly z matky na dceru. Právě tento osobní rodokmen dodal jejímu učení přesvědčivost. A v samém srdci celé nauky stojí jediná postava, k níž se všechny obřady upínají.

Ženská tvář božství

Ústřední postavou celé víry je bohyně Diana, známá už z římského bájesloví jako paní lovu, divočiny a měsíce. V dianickém pojetí ale přerůstá tuto starou roli a stává se obrazem bohyně jako takové, matky všeho živého. Její tvář se proměňuje spolu s měsícem, od mladého srpku přes úplněk až po ubývající stín. Právě tato trojí podoba odpovídá třem fázím ženského života, dívce, matce a stařeně. Uctívání se proto úzce váže k tělesné zkušenosti žen, k plodnosti, zrození i stárnutí, jež se tu chápou jako posvátné. Bohyně tu není vzdálený vládce na nebi, spíš síla, kterou lze cítit ve vlastním těle i v přírodě kolem. Skutečnou hloubku ale tato úcta získává teprve ve chvíli, kdy ji ženy proměňují ve společný obřad.

Rytmus rituálů a svátků

Obřady se odehrávají v malých společenstvích, kterým se říká kruhy, a scházejí se v nich zpravidla jen ženy. Velká část setkání se řídí fázemi měsíce, zvlášť úplněk platí za čas, kdy je bohyně nejblíž. Vedle měsíčních obřadů se slaví osm výročních svátků, které dohromady tvoří takzvané kolo roku. Každý z těchto svátků nese vlastní barvy, plodiny i příběhy. Oslavy kola roku sledují střídání ročních dob, od zimního slunovratu přes jarní probouzení až po sklizeň a návrat tmy. Než rituál začne, vymezí se posvátný kruh, do nějž se symbolicky vpouští čtyři živly. Uvnitř se pak zpívá, tančí, recitují se výzvy k bohyni a někdy se věští budoucnost. Ne všechny kruhy však tyto chvíle prožívají stejně a právě zde se hnutí začíná vnitřně dělit.

Dva proudy jedné víry

Uvnitř dianické tradice totiž existují nejméně dva odlišné proudy, které se liší jak přístupem k mužům, tak pojetím božství. Linie spojená se Zsuzsannou Budapest zůstává přísně ženská a božství omezuje takřka výhradně na bohyni. Vedle ní stojí větev, kterou v Texasu utvářela Morgan McFarland, a ta ctí bohyni společně s mužským bohem a do obřadů zve i muže. Rozdíl není jen organizační, dotýká se samotné otázky, zda má být ženská spiritualita otevřená všem. Někteří stoupenci vnímají oddělené ženské kruhy jako nutný prostor pro vlastní zkušenost, jiní v nich vidí zbytečné hranice. Obě pojetí přitom vyrůstají ze stejného kořene a hlásí se k témuž jménu. Kolem této dělící čáry se ovšem časem rozhořel spor, který přesáhl hranice samotného hnutí.

Kritika a otevřené otázky

Nejvíce diskusí se odjakživa točí kolem otázky, kdo vlastně smí vstoupit do ženských kruhů. Kritici tradici vyčítají, že když staví do popředí tělesnou zkušenost žen, snadno sklouzne k příliš úzkému vymezení toho, co znamená být ženou. Jiní poukazují na to, že důraz na jedinou bohyni ochuzuje bohatství starých pohanských představ, v nichž mělo místo mužské i ženské. Objevují se i hlasy z řad religionistů, podle nichž hnutí spíš odráží dobové ideály než skutečnou dávnou víru. Zastánci naopak zdůrazňují, že právě vyhrazený prostor pro ženy má svou hodnotu a smysl. Spor tak zůstává otevřený a ukazuje, jak citlivé bývají hranice každého společenství. Přes všechny výhrady si ale tento směr našel své pevné místo mezi novodobými duchovními cestami.

Kudy se vydat dál

Kdo chce dianické wicce porozumět víc, udělá dobře, když si vedle dějin feministické spirituality přečte i práce její zakladatelky Zsuzsanny Budapest, které patří k základním pramenům celého směru. V češtině je dobrým vstupem literatura o novodobém pohanství a wicce, díky níž lze tento proud lépe zasadit do souvislostí. Cennou zkušeností bývá i návštěva otevřených přednášek nebo setkání s lidmi, kteří se ženské spiritualitě dlouhodobě věnují. Pro toho, kdo si chce ujasnit vlastní otázky o bohyni, měsíčních cyklech či smyslu rituálu, může být oporou také rozhovor se zkušenou vědmou. Duchovní vedení po telefonu dnes umožňuje probrat témata víry a vnitřního hledání v klidu a bez ostychu, s někým, kdo naslouchá a pomáhá hledat směr. Dianická wicca tak zůstává pozváním k tomu, abychom se znovu zaposlouchali do přírody i do sebe samých.