Bogomilové a středověká víra dvou světů

Tajemné středověké hnutí Bogomilů hlásalo, že hmotný svět stvořila zlá síla. Pravý dobrý Bůh podle nich vládne jen říši ducha a lidských duší. Zrodili se v 10. století v Bulharsku a jméno jim prý dal kněz Bogomil. Věřili, že člověk je jiskrou světla uvězněnou v temném těle. Odmítali bohatství, obřady i moc tehdejší církve a žili prostě a odříkavě. Pro církev i stát byli nebezpečnými kacíři, a tak čelili tvrdému pronásledování. Přesto se jejich myšlenky rozšířily po Balkáně a ovlivnily i západní Evropu. Silně přitom zapůsobili na katary na jihu Francie. Vlastních spisů zanechali málo, známe je hlavně z pojednání jejich odpůrců. Kdo se do jejich příběhu ponoří, potká odvahu myslet jinak než většina.

Kacíři dvou světů

Kacířské hnutí zvané Bogomilové věřilo, že hmotný svět nestvořil dobrý Bůh, ale zlá síla. Duše a duch podle nich pocházejí ze světla, zatímco tělo a hmota jsou dílem temnoty. Odmítali proto bohatství, obřady i moc tehdejší církve a hledali čistou, prostou víru. Věřili, že jen tak se duše může vymanit ze zajetí hmoty. Jejich celý svět byl bojištěm, kde spolu neustále zápasí světlo a temnota. Svým důrazem na skryté poznání a na věčný zápas dobra se zlem spadají do oblasti, kterou dnes nazýváme esoterika. Nebyli to čarodějové ani mágové, spíš vážní hledači duchovní pravdy. Jejich pohled na svět byl ovšem tak radikální, že je uvrhl do věčného sporu s mocnými. Kde se ale tahle odvážná víra vzala?

Počátky v dávném Bulharsku

Zrodili se v 10. století v tehdejším Bulharsku, v době plné náboženského kvasu. Podle tradice dal hnutí jméno kněz zvaný Bogomil, jehož jméno znamená milý Bohu. Rychle si získalo prosté lidi, kterým učení nabídlo srozumitelnou odpověď na otázku, odkud se bere zlo. V neklidné době plné válek a bídy zněla jejich zvěst nadějně. Z Bulharska se pak rozšířilo po Balkáně a proniklo i do bohaté Byzance. K myšlenkám podobného ražení se později hlásila i pozdější evropská esoterika a příbuzné proudy. Nešlo tedy o okrajovou zvláštnost, ale o vlivné hnutí, které zanechalo dlouhou stopu. Jeho ozvěny bylo slyšet po celé jižní a jihovýchodní Evropě. Aby bylo jasné, čím lidi tolik přitahovalo, je třeba nahlédnout do jeho učení.

Dobro proti zlu

Celé jejich učení stálo na ostrém protikladu mezi dobrem a zlem. Tvrdili, že viditelný svět kolem nás stvořila zlá mocnost, jakýsi padlý syn Boží. Pravý a dobrý Bůh podle nich vládne jen neviditelné říši ducha a duší. Člověk je tak vlastně jiskrou světla uvězněnou v temném žaláři těla a hmoty. Vše tělesné a pozemské proto vnímali s hlubokou nedůvěrou. I krásu světa považovali za past, která duši odvádí od pravého cíle. Cílem života proto bylo osvobodit duši a vrátit ji zpět k jejímu božskému zdroji. Život tu byl chápán jako dočasná pouť, na jejímž konci čeká návrat domů. Takový pohled dával světu jasný smysl, ale zároveň v něm viděl místo vyhnanství. Z těchto myšlenek pak přímo vyplýval i jejich neobvyklý způsob života.

Prostota a odříkání

Odtud pramenil i jejich strohý a odříkavý způsob života plný sebekázně. Pohrdali hmotným bohatstvím, žili prostě a někteří se zříkali i manželství a masa. Chtěli se co nejméně poutat ke světu, který pokládali za dílo zla. Odmítali honosné chrámy, obřady a okázalé symboly, včetně samotného kříže. Nejvýše stavěli prostou modlitbu a vnitřní čistotu, nikoli vnější lesk. Modlili se prostě, nejčastěji jedinou známou modlitbou. Vše ostatní pokládali za zbytečný lidský přídavek. Uvnitř hnutí se rozlišovali dokonalí, tedy zasvěcení, a obyčejní věřící, kteří teprve dozrávali. Vším tím se ostře vymezovali vůči tehdejší mocné a bohaté církvi. Právě tím si ovšem vysloužili tvrdé nepřátelství, které je nakonec málem smetlo.

Pronásledování a vliv

Pro církev i pro stát byli Bogomilové nebezpečnými kacíři, které bylo třeba potřít. Jejich učení totiž zpochybňovalo nejen víru, ale i moc a majetek panovníků a biskupů. Panovníci v nich viděli hrozbu pro pořádek i pro jednotu víry. Byli proto pronásledováni, jejich vůdci souzeni a někteří skončili dokonce na hranici. Přesto se jejich myšlenky šířily dál a překročily hranice Balkánu i celé říše. Putovala s poutníky, kupci i vojáky, kteří je nevědomky roznášeli. Silně prý ovlivnily i katary, dualistické kacíře na jihu Francie. Tak se z bulharského hnutí stal jeden z pramenů celé středověké dualistické vlny. Jejich stopu tak nese i pozdější západní kacířství. Vlastní hlas Bogomilů se ovšem přes všechnu tu slávu téměř nedochoval.

Dědictví tichého hnutí

Písemných památek po nich zůstalo jen poskrovnu, protože jejich knihy byly ničeny. O jejich učení proto víme hlavně z pojednání jejich odpůrců, kteří je chtěli usvědčit z bludu. Museli jsme si tak jejich svět skládat z úlomků a z řádků psaných nepřáteli. Takový obraz je pochopitelně jednostranný a leccos v něm zůstává nejisté. S postupem staletí hnutí sláblo a nakonec se rozplynulo v proměnách Balkánu. Přesto po sobě zanechalo výraznou stopu v dějinách víry i lidového myšlení. Připomínají, že i uprostřed pevného řádu vždy existovali ti, kdo hledali jinudy. Pro historiky jsou dnes cenným svědectvím o tom, jak pestrá byla středověká zbožnost. A pro mnohé zůstávají fascinujícím příkladem odvahy myslet jinak než většina.

K pramenům dávné víry

Poodhalit svět středověkých kacířů lze nejsnáze skrze dobré knihy o dějinách víry. Vděčným vodítkem je česká literatura o středověkých herezích a o gnostických proudech, pokud volí poučený tón. Kdo chce jít dál, ocení i práce o katarech, s nimiž Bogomily pojí mnoho společného. Za zájmem o taková hnutí se totiž skrývá odvěká otázka, odkud se ve světě bere zlo a jak s ním žít. Právě otázky po dobru, zlu a smyslu utrpení si dřív nebo později klade každý z nás. Když v takovém hledání chybí opora, může pomoci i duchovní hovor po telefonu, rozhovor s vnímavou jasnovidkou. Takový hovor nedá hotovou odpověď na tajemství světa, dokáže ale ukázat věci z nového úhlu. Bogomilové tak i po staletích zůstávají připomínkou, jak odvážné umí být hledání vlastní pravdy.