Kauzální tělo a paměť duše

Mnoho duchovních tradic tvrdí, že člověk není jen tělo z masa a kostí. Kolem fyzické schránky se podle nich vrství několik jemnějších obalů a nejvyšší z nich se nazývá kauzální tělo. Jeho kořeny sahají k indickým upanišadám, kde se mluví o třech tělech a pěti obalech duše. Na Západ ho přinesli teosofové na přelomu 19. a 20. století a zasadili ho do propracované soustavy světů a rovin. Kauzální tělo má uchovávat to nejcennější z každého života a přenášet to do dalšího vtělení. Jasnovidci ho popisují jako zářící, jemně zbarvené vejce, které s duchovním růstem sílí. Dnes se k němu mnozí obracejí v meditaci a při hledání smyslu vlastního života. Vyplatí se projít, odkud představa pochází, co podle nauk obsahuje a jak se s ní dá pracovat.

Nejjemnější obal člověka

Představa lidské bytosti jako cibule s mnoha slupkami je starší, než by se mohlo zdát. Pod povrchem fyzického těla prý leží jemnější vrstvy, které smysly nevnímají. Nejhlouběji ukrytou a zároveň nejvyšší z nich nazývají duchovní nauky kauzálním tělem. Jméno pochází z latinského slova pro příčinu, protože v něm mají být zárodky všeho, co člověk prožívá. Není to tělo v obvyklém smyslu, spíš jemná schránka vědomí, která spojuje osobnost s hlubším já. V různých školách se pro něj používají i názvy jako vyšší já nebo vyšší mentální tělo. Tak ho alespoň chápe západní esoterika, která se o něm začala zajímat před více než sto lety. Samotný pojem však nevznikl v Evropě. Jeho nejstarší podobu je třeba hledat daleko na východě, v posvátných textech Indie.

Tři těla a pět obalů

Posvátné texty Indie mluví o třech tělech, která obklopují nesmrtelné já. Hrubé tělo „sthúla šaríra“ tvoří maso a kosti, jemné tělo „súkšma šaríra“ nese dech, smysly a mysl. Nejvnitřnější je „kárana šaríra“, tedy tělo příčinné, z něhož teosofové později odvodili kauzální tělo. Taittiríja upanišada popisuje také pět obalů duše, od potravy až po blaženost. Kauzálnímu tělu odpovídá právě ten poslední, obal blaženosti. Od čistého vědomí ho podle nauky dělí už jen tenký závoj nevědomosti. Védántští učitelé ho spojují s hlubokým spánkem beze snů, kdy mysl utichne a zůstává jen tichá radost. Kdo se dnes zajímá o jemná těla, brzy zjistí, že esoterika Východu i Západu se k tomuto obrazu stále vrací. Jak se ale tahle stará nauka dostala do Evropy a jakou podobu tam získala?

Teosofie a roviny bytí

Do Evropy ji přinesla hlavně Teosofická společnost, kterou roku 1875 v New Yorku spoluzaložila Helena Blavatská. Její následovníci Annie Besantová a Charles Webster Leadbeater indické pojmy přetvořili do přehledné soustavy. Podle nich existuje sedm rovin bytí, od fyzické přes astrální a mentální až k nejvyšším duchovním sférám. Mentální rovina se dělí na nižší a vyšší část. Na nižší sídlí konkrétní myšlenky, na vyšší právě kauzální tělo. Leadbeater ve svých knihách popisoval tato těla tak podrobně, jako by je měl přímo před očima. S Besantovou vydal roku 1901 také knihu o myšlenkových formách, plnou barevných obrazů. Tyto obrazy ovlivnily celé generace čtenářů. Nejdůležitější otázkou ovšem zůstávalo, co kauzální tělo vlastně nese a proč je tak vzácné.

Schránka zkušeností a karmy

Vzácné je proto, že podle teosofů přetrvá smrt i všechna další vtělení. Zatímco fyzické, astrální a nižší mentální tělo se po smrti rozpadají, kauzální tělo zůstává. Teosofové ho proto nazývali nositelem individuality, tedy toho, co z nás přetrvává napříč životy. Uchovává prý to nejcennější, co si duše z každého života odnese. Patří sem láska, soucit, moudrost a schopnosti, které člověk poctivě rozvinul. Zajímavé je, že do něj údajně neprochází nic zlého ani nízkého. Negativní sklony se ukládají jinak, jako zárodky karmy čekající na další příležitost. Kauzální tělo je proto něco jako kniha, do níž se zapisují jen světlé kapitoly. Z těchto zápisů se pak rodí vrozené nadání a zvláštní blízkost k určitým lidem či místům. Jak ale taková schránka vypadá očima těch, kdo tvrdili, že ji vidí?

Zářící vejce barev

Ti, kdo tvrdili, že kauzální tělo vidí, ho nejčastěji popisovali jako jemný vejčitý obal kolem celého člověka. U duchovně málo rozvinutého člověka prý připomíná tenkou, téměř bezbarvou blánu. S každou ctností a každým dobrým skutkem se v něm objeví nová barva. Růžová má značit lásku, zlatavá moudrost, jemně modrá oddanost duchovním ideálům. U vyspělých bytostí prý kauzální tělo září tak silně, že přesahuje hranice fyzického těla o mnoho metrů. Leadbeater tvrdil, že se barvy v něm neustále jemně pohybují a prolínají. Ukládají se prý pomalu, během mnoha životů, a proto se nemohou rychle vytratit. Takové popisy mají blíž k vizi než k vědeckému měření, přesto mnohé inspirovaly. Díky nim kauzální tělo přestalo být abstraktním pojmem a stalo se obrazem, se kterým lze pracovat.

Práce s kauzálním tělem dnes

S tímto obrazem se dnes pracuje nejčastěji v meditaci. Mnozí si při ní představují světelný obal nad hlavou, do něhož vstupují klidné myšlenky a pocity vděčnosti. Jiní se každý večer v duchu vracejí k tomu, co během dne udělali s láskou, a vědomě to v sobě ukládají. Oblíbené je také rozjímání o vlastních talentech a o tom, odkud se mohly vzít. Někteří lidé si vedou deník snů, protože věří, že v hlubokém spánku se vědomí kauzálnímu tělu nejvíc přibližuje. Duchovní učitelé upozorňují, že tělo se nedá posilovat technikou, ale jen skutečným růstem. Proto se práce s ním podobá spíš dlouhodobé cestě než rychlému cvičení. Každý laskavý čin je podle této nauky jedním malým tahem štětce na obraze duše.

Paměť duše na dosah

Kauzální tělo tedy v indické i teosofické tradici představuje nejtrvalejší část člověka, která nese ovoce všech jeho životů. Kdo chce téma poznat hlouběji, může začít českými překlady upanišad a srovnat je s teosofickými spisy Besantové a Leadbeatera. Ke starší literatuře se dá dostat i přes česky mluvící teosofické a esoterní spolky, které pořádají přednášky. Pro vlastní praxi se hodí jednoduchá večerní meditace nad tím dobrým, co den přinesl. Otázky o minulých životech a o tom, proč nás k někomu něco táhne, bývají ale osobní a těžko uchopitelné. V takových chvílích může pomoci duchovní rozhovor s médiem po telefonu. Citlivý vědoucí člověk dokáže zachytit, co si duše nese z dávných zkušeností, a převést to do srozumitelných slov. Taková rada pak může být klíčem k tomu, jak lépe číst vlastní kauzální tělo.