Dionýsos, řecký bůh vína a extáze

Antický bůh Dionýsos patří k nejzáhadnějším postavám řeckého světa. Byl pánem vína, plodnosti a opojení, ale také divokého vytržení, jež dokázalo člověka pozvednout i zničit. Narodil se prý dvakrát, prošel smrtí dřív, než začal žít, a už tím se lišil od ostatních bohů. Doprovázely ho rozjařené bakchantky a satyrové, jeho slavnosti provázel tanec, hudba i posvátné šílenství. V Římě z jeho oslav vzešly bujaré bakchanálie, které museli mocní nakonec krotit. Právě z těchto oslav se v Athénách zrodilo divadlo a s ním tragédie i komedie. Jeho postava přežila staletí a stala se symbolem všeho živelného, co se vzpírá chladnému rozumu. Kdo se začte do jeho příběhu, objeví boha rozporuplného, přitažlivého a překvapivě blízkého i dnešnímu člověku.

Bůh mnoha protikladů

Málokterý z antických bohů v sobě spojoval tolik protikladů jako Dionýsos, pán vína, plodnosti a divokého veselí. Byl bohem radosti i hrůzy, tance i šílenství, zrození i zániku, a právě tahle dvojznačnost z něj dělala postavu nezapomenutelnou. Patřil k samému jádru řeckého náboženství a mytologie, a přece stál trochu stranou přísného řádu Olympu. Zatímco jiní bohové vládli z výšin, on sestupoval mezi lidi, do vinic, na slavnosti i do temných hájů. Přinášel opojení, které dokázalo člověka pozvednout k blaženosti, ale i strhnout do záhuby. Uctívali ho rolníci i králové, ženy i muži, protože se dotýkal něčeho, co se skrývá v každém z nás. Jeho vlastní příběh přitom začíná zrozením, jaké nemá v bájích obdoby.

Dvakrát zrozený bůh

Řecké náboženství a mytologie skrývají jen málo příběhů tak zvláštních jako jeho příchod na svět. Jeho matkou byla smrtelná princezna Semelé z Théb, otcem sám vládce bohů Zeus. Když Semelé zahynula ještě před porodem, Zeus nedonošené dítě zašil do svého stehna a donosil je sám. Právě proto se o Dionýsovi mluví jako o dvakrát zrozeném, o bohu, který prošel smrtí dřív, než vůbec začal žít. Dlouho se věřilo, že jde o pozdního příchozího z Thrákie či z východu. Nápisy z mykénské doby ale ukazují, že jeho jméno znali Řekové mnohem dřív, než se soudilo. Řekové v něm viděli boha, který přichází zvenčí a pokaždé se znovu navrací. Tahle podvojnost, domácí i cizí zároveň, k němu patřila od počátku. Kolem takového boha se pak přirozeně shromáždil pestrý a divoký doprovod.

Bakchantky a satyrové

Ten doprovod tvořily především bakchantky, rozjařené ženy, které boha následovaly v divokém tanci. Po jejich boku dováděli satyrové, napůl lidské a napůl zvířecí bytosti oddané vínu a smyslným radostem. Sám bůh bývá zobrazován s věncem z břečťanu a s holí zvanou „thyrsos", ovinutou listím a zakončenou šiškou. K jeho znamením patří réva, hrozny, poháry vína, ale i leopard nebo býk, symboly nespoutané síly. Celý ten průvod, nazývaný „thiasos", se valil krajinou za zpěvu, hudby a hlučného veselí. Zvířata i rostliny kolem něho nebyly jen ozdobou, každý symbol nesl svůj skrytý význam. V těchto obrazech se snoubí radost ze života s náznakem něčeho pradávného a nezkrotného. Za tím vším se však skrývalo cosi mnohem hlubšího, téměř posvátného.

Extáze a tajné obřady

Uctívání Dionýsa mělo totiž podobu tajemných obřadů, při nichž věřící hledali splynutí s bohem. Ústřední roli hrálo posvátné vytržení, stav opojení a extáze, jemuž Řekové říkali „mania". V něm prý člověk na chvíli opouštěl sám sebe a dotýkal se božské skutečnosti přímo, bez prostředníků. Zvláštní odnož těchto nauk, spojená s Orfeem, vyprávěla o bohu jménem Zagreus. Toho Titáni roztrhali, a přesto se znovu narodil. Motiv smrti a nového zrození se tak vracel a dával věřícím naději na vlastní obnovu. Smrt tu nebyla koncem, ale branou k novému životu. V Římě přerostly podobné slavnosti v bakchanálie, které senát nakonec pro jejich divokost přísně omezil. Z divokého opojení ovšem vzešlo i cosi nečekaně vznešeného, totiž samo divadlo.

Zrod řeckého divadla

Divadlo se totiž zrodilo přímo z oslav zasvěcených tomuto bohu, konaných v Athénách. Během jarních slavností, zvaných Velké Dionýsie, se na jeho počest předváděly zpěvy, tance a příběhy. Z těchto sborových vystoupení se postupně vyvinula tragédie a o něco později i komedie. Na svahu athénské Akropole dodnes stojí divadlo nesoucí Dionýsovo jméno, kolébka evropského dramatu. Diváci sem proudili po tisících a sledování her patřilo k občanským i náboženským povinnostem. Právě sem patří i slavná hra „Bakchantky", v níž Euripides vylíčil, jak krutě dopadl král Pentheus, když bohem pohrdl. Skrze jeviště se tak divoké opojení proměnilo v hluboké přemýšlení o lidském osudu. Není divu, že postava tohoto boha přežila staletí a promlouvá k nám dodnes.

Symbol živelnosti a vášně

Novější doba učinila z Dionýsa symbol všeho, co se vzpírá chladnému rozumu a řádu. Filozof Friedrich Nietzsche postavil ve spisu „Zrození tragédie" proti sobě dva principy, apollinský a dionýský. Zatímco první stojí za mírou, jasem a formou, druhý ztělesňuje vášeň, opojení a tvořivý chaos. Teprve spojení obou sil podle něj dává vzniknout opravdovému umění. Umělci, básníci i myslitelé se k této postavě vraceli vždy, když chtěli oslavit živelnost a smyslnost života. Dionýsos tak zůstává připomínkou, že k člověku patří i to nespoutané a temné, nejen střízlivá kázeň. Právě v tomto napětí mezi řádem a živlem je jeho odkaz stále překvapivě živý. Málokterá mytologická postava dokáže i po tisíciletích působit tak současně.

Poklady antického bájesloví

Zájemci o antické báje najdou k Dionýsovi vděčnou bránu v původních příbězích, které o něm vyprávěli sami Řekové. Dobrým vodítkem je klasická příručka Vojtěcha Zamarovského o bozích a hrdinech antických bájí, psaná čtivě a přístupně. Blíž k prameni se lze dostat přes antické tragédie nebo převyprávění řeckých mýtů, jichž v češtině vyšla celá řada. Dionýsos ale nebyl jen literární postava, byl bohem, k němuž se lidé obraceli s otázkami o osudu, vášni a smyslu života. Právě tahle touha dotknout se něčeho, co přesahuje všední den, v lidech nikdy nevymizela. Kdo dnes hledá odpověď na podobně naléhavé otázky, může ji zkusit nalézt i v rozhovoru s médiem po telefonu. Takové věštění nabízí klidný prostor, kde lze v soukromí probrat pochybnosti, naděje i tušení, jimž sami úplně nerozumíme. Ať už nás na tomto bohu přitahuje cokoli, zůstává pozváním brát vážně i nespoutanou a tajemnou stránku života.