Do člověka na dně se nekope …

Když je člověk na dně, nekope se do něj Říká se, že skutečný charakter člověka se nepozná podle toho, jak se chová k silným, úspěšným a těm, kteří mu mohou být užiteční. Pozná se podle toho, jak se zachová k člověku, který právě nemá sílu se bránit. Každý z nás se může jednou ocitnout na dně. Stačí nemoc, neštěstí, ztráta někoho blízkého, existenční problémy nebo jediný okamžik, který převrátí celý život naruby. V takové chvíli člověk nepotřebuje lítost. Potřebuje především lidskost. Někdy stačí podat ruku. Někdy jen nepřidávat další bolest. Srazit člověka, který stojí pevně na nohou, je kruté. Ale kopat do někoho, kdo už leží na zemi, je něco mnohem horšího. Je to zbabělost. Protože právě tehdy je nejsnazší ublížit. Právě tehdy se člověk nejhůř brání. A možná právě v takových okamžicích se ukazuje rozdíl mezi mocí a charakterem. Moc znamená, že někomu ublížit můžeme. Charakter znamená, že to neuděláme. Nemusíme každého zachraňovat. Nemusíme řešit cizí problémy ani nést cizí život na svých ramenou. Ale měli bychom v sobě mít alespoň tolik lidskosti, abychom člověka, který už bojuje o poslední zbytky sil, netlačili ještě hlouběji. Protože podat ruku člověku na dně je lidskost. Otočit se zády je lhostejnost. Ale stoupnout si nad něj a ještě ho přišlápnout? To už nevypovídá nic o něm. To vypovídá všechno o nás. Ale věřme, že né všichni lidé jsou bez soucitu.