Závist i při neštešti

KDYŽ VÁM LIDÉ NEPŘEJÍ ANI POMOC V NEŠTĚSTÍ Jsou chvíle, kdy člověk pochopí, jak zvláštní dokážou lidé být. Když někoho potká skutečné neštěstí, očekávali bychom soucit. Podanou ruku. Obyčejné lidské pochopení. Jenže někdy přijde něco, čemu je těžké rozumět – závist vůči člověku, kterému někdo pomohl. Jak lze závidět pomoc někomu, kdo předtím přišel o kus svého života? Lidé totiž často vidí jen to, co člověk dostal. Už nevidí, co předtím ztratil. Vidí peníze, dar, podporu nebo pomoc druhých. Nevidí strach, bezmoc, probdělé noci, slzy ani chvíle, kdy člověk nevěděl, co bude zítra. Vidí, že jste se znovu postavili na nohy. Ale neviděli vás ve chvíli, kdy jste leželi na zemi. A přesto se najdou lidé, kteří počítají, kolik vám kdo dal, místo aby přemýšleli, kolik vám život vzal. Možná bychom měli přestat poměřovat cizí pomoc podle peněz a začít ji poměřovat podle bolesti, která jí předcházela. Protože pomoc člověku v neštěstí není výhra. Není to důvod k závisti. Je to jen malý pokus vrátit mu alespoň kousek toho, co mu život vzal. Nikdo z nás neví, co ho čeká zítra. A proto, když už nedokážeme pomoci, můžeme udělat alespoň jednu věc: Nepřidávat další bolest člověku, který jí už prožil dost. Protože největší chudoba není nemít peníze. Největší chudoba je ztratit lidskost. Nějzlejši jsou Ti, co si myslí , že mají všechno, jen srdíčko jim tak trochu tedy dost chybí.