PROČ SE Z PŘÁTEL STÁVAJÍ ZMIJE

PROČ SE Z PŘÁTEL STÁVAJÍ ZMIJE

Přátelství patří mezi nejkrásnější vztahy v životě. Nevybíráme si ho z povinnosti, ale ze srdce. Sdílíme s přáteli radosti, bolesti, tajemství i chvíle, kdy jsme nejzranitelnější. O to více bolí okamžik, kdy člověk zjistí, že někdo, komu důvěřoval, se změnil. Že místo podpory přišla závist, místo upřímnosti lež a místo přátelství chladná vypočítavost. Lidé tomu často říkají jednoduše – „zmije“.

Jenže málokdy se člověk změní ze dne na den. Většinou nejde o náhlou proměnu hodného člověka v někoho zlého. Spíše se postupně odkryje pravá povaha, kterou jsme dříve neviděli, nebo nechtěli vidět. Některá přátelství totiž stojí jen na pohodlí, společné zábavě nebo období, kdy se oběma lidem daří podobně. Jakmile však přijde úspěch, peníze, problémy, nemoc nebo těžké životní období, ukáže se skutečný charakter.

Velkou roli hraje závist. Ta je tichá, nenápadná a velmi nebezpečná. Ne každý člověk dokáže upřímně přát druhému štěstí. Někdo vás podporuje jen do chvíle, než se vám začne dařit více než jemu. Pak přichází ironické poznámky, pomluvy, manipulace nebo radost z vašich neúspěchů. Člověk, který se tvářil jako přítel, začne pomalu soupeřit místo toho, aby stál při vás.

Dalším důvodem bývá sobeckost. Někteří lidé přicházejí do života jen proto, aby něco získali – pomoc, kontakty, peníze, pocit bezpečí nebo obdiv. Dokud jim vztah něco přináší, jsou milí a ochotní. Jakmile už vás nepotřebují, odcházejí bez výčitek. A někdy ještě zanechají bolest, protože zneužili důvěru, kterou dostali.

Často také zapomínáme, že opravdové přátelství musí být oboustranné. Pokud jeden stále pomáhá, naslouchá a odpouští, zatímco druhý jen bere, vzniká nerovnováha. Takové vztahy bývají vyčerpávající a člověk si mnohdy až pozdě uvědomí, že byl spíše využíván než milován jako přítel.

Bolest ze zrady bývá někdy horší než partnerské zklamání. Příteli totiž člověk svěřuje části sebe sama, které často neukazuje nikomu jinému. Když pak právě tento člověk ublíží, zůstává pocit ztráty, nedůvěry a otázka: „Jak jsem to mohl nepoznat?“

Ale i takové zkušenosti mají význam. Naučí člověka více vnímat činy místo slov. Naučí ho, že skutečný přítel není ten, kdo je s námi jen při smíchu, ale hlavně ten, kdo zůstane v těžkých chvílích. Kdo nepomlouvá za zády, nezávidí úspěch a nezmizí ve chvíli, kdy už z přátelství nemá prospěch.

Možná se tedy z přátel nestávají zmije. Možná jimi byli od začátku – jen jsme jim příliš věřili, protože jsme sami měli čisté úmysly.

A přesto by člověk neměl přestat věřit v opravdové přátelství. Protože existují lidé, kteří nezradí. Lidé, kteří dokážou být oporou i v době, kdy ostatní odejdou. A právě díky těmto vzácným lidem má stále smysl otevřít někomu své srdce.

A jak se říká, v nouzi poznáš přátele a tak to prostě je, to mluvil za vše a odjakživa.