Augurie jako řeč bohů ve starém Římě

Než římský konzul vyrazil do bitvy nebo svolal sněm, vystoupil knězovi po boku na vyvýšené místo a hleděl k nebi. Sledoval, odkud přilétají ptáci, jak křičí a zda se míhají vpravo či vlevo. Tato zvláštní praxe se jmenuje augurie a po staletí stála v samém srdci římského státu. Vyrostla ze starší etruské tradice a přetrvala až do pozdního císařství. Následující řádky popisují, kdo byli augurové a jak vypadalo jejich pozorování oblohy. Také naznačí, jaký měl celý systém vliv na politiku a čím se augurie liší od příbuzných oborů. Mezi ně patří třeba haruspicium, čtení z vnitřností obětovaných zvířat, nebo astrologie zaměřená na hvězdy. Závěr nabízí pár tipů, kde se s touto starověkou tradicí dnes seznámit blíže a v jakém duchu k ní přistupovat.

Kdo byl augur

Slovo augurie pochází z latinského augurium a označuje úkon kněze zvaného augur. Augur byl státní úředník, jehož úkolem nebylo předpovídat budoucnost v dnešním smyslu. Měl zjistit, zda jsou bohové konkrétnímu kroku nakloněni právě teď. Šlo tedy o získání souhlasu, ne o čtení osudu. Tato disciplína patří mezi nejstarobylejší formy, které popisuje téma věštění. Navazuje na ještě starší etruskou tradici, ze které Římané přejali velkou část obřadní techniky. Sami Římané věřili, že umění svěřil jejich městu Romulus se Remem. Mělo se tak stát při zakládání Říma, kdy se rozhodovalo podle letu šesti a dvanácti supů. Augurský sbor patřil mezi čtyři velká kněžská kolegia republiky a měl od počátku silné slovo. Jak takové pozorování probíhalo v praxi, ukazuje další část.

Templum a čtení nebe

Vlastní pozorování se provádělo z pevně vymezeného místa zvaného templum, na hradě nebo na vrcholu pahorku. Augur si holí lituus načrtl do prostoru obdélník rozdělený na čtyři pole. Tato pole odpovídala čtyřem světovým stranám a každá z nich měla vlastní význam. Východ a jih platily za příznivé, sever a západ za zlověstné. Kněz zaujal pevnou polohu, zahalil si hlavu závojem a sledoval znamení v určeném výseku. Věštění z letu ptáků nebylo jediným druhem signálu, počítaly se i hlasy, hromy nebo neobvyklé chování posvátných slepic. Každý znak musel být oznámen předem, jinak se nebral v potaz. Po skončení pozorování augur veřejně oznámil, zda bohové dali souhlas, či nikoli. Které ptáky augurové sledovali a co od nich čekali, vysvětlí následující odstavec.

Posvátní ptáci a znamení

Mezi posvátné ptáky patřili především orel, sup, sokol, výr, vrána, krkavec a datel. Každý druh nesl vlastní zprávu a vykládal se podle směru letu, výšky i počtu jedinců. Orel a sup mluvili tichou řečí, jejich znamení se odečítalo z toho, kudy a jak vysoko letí. Vrána, krkavec a sova naopak hovořili hlasem, podle kterého se posuzovala vůle bohů. Zvláštní místo měly takzvané pulli, posvátné slepice chované při armádě. Pokud zobaly tak dychtivě, že jim padalo zrno z klovce, znamení bylo nejlepší možné. Pokud nezobaly vůbec, vojsko nemělo do bitvy vyrážet. Slavná je epizoda konzula Publia Claudia Pulchera před bitvou u Drepany v roce 249 př. n. l., který nechal slepice naházet do moře. Bitvu pak prohrál a stal se učebnicovým příkladem ignorování znamení. Jakou roli měla augurie v politickém životě, ukáže další odstavec.

Augurie v politice republiky

Politický význam celé instituce byl obrovský. Žádný úředník nesměl nastoupit do funkce, dokud nebyly jeho volby augurálně potvrzeny. Procedura se nazývala inauguratio, odtud i moderní slovo inaugurace pro slavnostní uvedení do úřadu. Sněm bylo možné rozpustit prohlášením, že se objevil nepříznivý úkaz na nebi. Tato pravomoc, zvaná obnuntiatio, se v pozdní republice stala mocnou politickou zbraní. Klasickým příkladem je rok 59 př. n. l., kdy konzul Marcus Calpurnius Bibulus zavřel celé měsíce v domě a hlásil samá nepříznivá znamení. Snažil se tak zablokovat Caesarovy zákony, byť Caesar tyto výhrady ignoroval. Cicero, sám augur, ve spise „De divinatione“ s celou disciplínou ironicky polemizuje. Tím se otevírá otázka, jak se k augurii stavěli vzdělaní Římané, a tomu se budeme věnovat vzápětí.

Postoj filozofů a vzdělanců

Postoj samotných Římanů k augurii byl pestřejší, než by se mohlo zdát. Lid bral znamení vážně a nedotčená tradice posilovala soudržnost obce. Vzdělané vrstvy se rozdělovaly. Stoici, jako Posidonius nebo Seneca, považovali znamení za součást kosmické provázanosti všeho se vším. Skeptičtí akademici v čele s Carneadem upozorňovali, že žádné dva podobné výklady se neshodují. Cicero ve zmíněné knize z roku 44 př. n. l. shrnuje obě stanoviska a zdá se, že se nakonec přiklání ke skepsi. Současně však trvá na tom, že disciplína má nezastupitelnou roli pro stabilitu státu. Tento dvojí přístup, kdy si vzdělaný Říman drží odstup, ale veřejně tradici ctí, je pro starověké pojetí typický. Co z celé instituce zbylo po pádu západořímské říše, naznačí další odstavec.

Po pádu Říma a v moderní době

S nástupem křesťanství augurská kolegia ztratila oficiální oporu. Císař Theodosius v roce 391 zakázal pohanské obřady a postavil tím augurii mimo zákon. Tradice ale neumřela docela. Středověké výklady letu ptáků se objevují v latinských rukopisech klášterních knihoven. Renesanční humanisté sahali po Ciceronovi a Liviovi a obnovili akademický zájem o celé téma. V 19. století se augurií začínají soustavně zabývat klasičtí filologové, mezi nimi Theodor Mommsen ve své „Římské historii“. Slovo augurie přetrvává v evropských jazycích jako synonymum pro znamení, předzvěst nebo věštbu. I čeština má od něj odvozené sloveso augurovat, byť se užívá vzácně. Jak na celý obraz dnes navázat a kde se s ním seznámit blíže, shrne závěr.

Cesty k antické tradici

Celá tato kapitola starověku zůstává fascinující právě tím, jak v ní splývá politika, náboženství a citlivost ke světu kolem nás. Kdo se chce ponořit hlouběji, najde dobrý úvod v knize „Bohové a hrdinové antických bájí“ Vojtěcha Zamarovského. Studovat lze i překlady antických autorů u nakladatelství Svoboda nebo Academia, kde vyšel Cicero, Livius i Plinius. Pro ucelený pohled poslouží přednášky Ústavu pro klasická studia Akademie věd, někdy přístupné veřejnosti. Návštěva Forum Romanum nebo Národního muzea s antickou sbírkou dá ke knize chybějící rozměr. Zájem o starořímské věštění často vede k vlastním otázkám o budoucnosti a osudu. Pro klidné popovídání o takových tématech bývá užitečná telefonická konzultace s vědmou nebo s vykládajícím médiem. V hovoru se dá probrat sen, opakující se předtucha nebo prosté přemýšlení o tom, kam se ubírat dál.